Gratulujeme ke 40. - tému výročí

       Dne 13. 2. 2025 uplynulo 40 let od vstupu Petra Pavla do Komunistické strany Československa.

Gratulujeme ke čtyřicátému výročí!

Volyňský masakr

        Volyňský masakr je označení pro etnické čistky a genocidu páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti historické země Volyně, území předválečného Polska. Tyto zločiny byly naplánovány a spáchány ukrajinskými nacionalisty sdruženými v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), vojenské frakci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) pojmenované po Stepanovi Banderovi (proto také UPA-B byli zváni banderovci), s aktivní podporou místního ukrajinského obyvatelstva, přičemž namířeny byly především vůči tamější polské a též i zbylé židovské menšině. Dalšími oběťmi, byť v mnohem menším měřítku, byly i jiné národnosti tehdy na Volyni žijící: Rusové, Arméni a volyňští Češi. Není znám přesný počet obětí těchto mimořádně surově prováděných masakrů. Historici odhadují, že bylo zavražděno asi 50–60 000 Poláků, většinou starých lidí, žen a dětí. 

       Obdobný masakr UPA spáchala v první polovině roku 1944 také ve východní Haliči a na Podolí (25–70 000 obětí),  na Lubelsku a v Polesí (10–20 000 obětí). Otázka volyňských masakrů, příčin, průběhu a historické odpovědnosti zůstává stále neuralgickým bodem v polsko-ukrajinských vztazích, ale i vysoce spornou otázkou na Ukrajině samotné, kde spolu soupeří dvě historické paměti. Mnozí Ukrajinci ze západu země nevnímají tuto genocidu  jako hřích vůči bezbranné národnostní menšině/menšinám. Také mezi důležitými ukrajinskými politiky, historiky a novináři, jsou volyňské řeže silně retušovány, zločinná role OUN-UPA relativizována. Oficiálně se ani události v ukrajinštině nenazývají „masakr“, ale jen obecně „tragédie“. Tendence ke glorifikaci a mytizujícímu nahlížení na banderovce (ovšem i např. vojáky SS-divize „Galizien“) se objevovaly už od vzniku nezávislé Ukrajiny, zesílily však za vlády prezidenta Viktora Juščenka a převládly po tzv. Euromajdanu, státním převratu v roce 2014. Pomajdanské politicko-kulturní elity, v čele s prezidentem Petrem Porošenkem, oficiálně uznaly všechny členy organizací OUN i UPA za národní hrdiny a bojovníky za svobodu Ukrajiny ve 20. století. 

       Na tyto zločiny se nesmí zapomínat, nesmí se zapomenout, že nacismus na Ukrajině přece "není". Důkazy o tom mohou poskytnou i někteří Ukrajinci žijící u nás - stačí vzpomenout na Bandera párty organizovanou Ukrajinci v Plzni a nebo hákové kříže malované Ukrajinci na pomníky Rudoarmejců.

Bitva o Stalingrad

        Bitva o Stalingrad, která začala 17. července 1942, trvala 200 dní a nocí a stala se jednou z největších bitev Velké vlastenecké války. Odehrávala se na území o rozloze asi 100 tisíc kilometrů čtverečních, přičemž frontová linie se táhla v délce 400 až 850 kilometrů.

        Rudá armáda vybičovaná rozhořčením nad barbarským chováním německých nacistických jednotek v Sovětském svazu město zuřivě bránila. Rudá armáda se dokázala udržet na malém kousku země poblíž pravého břehu řeky Volhy (speciálně 62. armáda pod velením generála V. I. Čujkova). V průběhu intenzivních bojů sovětská vojska obklíčila a zničila hlavní síly 4. tankové armády a 6. polní armády nacistického Německa pod velením Friedricha Pauluse, porazila 3. a 4. rumunskou armádu, způsobila těžké ztráty 8. italské armádě. Nápad uzavřít nacisty ve "stalingradském kotli" je připisován  generálu Andreji Ivanoviči Jeremenkovi, který byl pověřen velení osvobozovacích akcí. Odpor nacistické 6. armády polního maršála Friedricha Pauluse byl definitivně zlomen 2. února 1943.

      Vítězství Rudé armády u Stalingradu znamenalo začátek rozhodujícího zlomu ve Velké vlastenecké válce. Nacistické Německo od stalingradské porážky prakticky už jen ustupovalo. 

       Více než 750 tisíc obránců města bylo vyznamenáno medailí 

"Za obranu Stalingradu".

  

Pravda ještě žije...

        Reakce na ostudný pietní akt k osvobození koncentračního tábora Osvětim, bez účasti ruské delegace na sebe nenechala dlouho čekat. 

       Jako první se vyjádřil stálý zástupce RF při OSN Vasilij Nebenzja:

        "231 sovětských vojáků a důstojníků položilo své životy za svobodu vězňů z Osvětimi. Spolu s vojáky následovali sovětští lékaři, kteří měli zkušenosti s obyvateli obleženého Leningradu vyčerpaných hladem."

        "Jsem si jist, že děti, které toho dne dostávaly sladkosti z rukou sovětských vojáků, si nedokázaly představit, že za pouhých pár desetiletí se o rozhodující roli sovětské armády při zničení nacismu a ukončení holocaustu začne pochybovat, že země na jejímž území se Osvětim nachází, zbourá pomníky vojákům a důstojníkům Rudé armády, kteří osvobodili jejich zemi a tábor smrti, že představitele státu, který přinesl osvobození od nacistické mašinérie smrti, dnes nebudou pozváni na vzpomínkové akce v samotném bývalém táboře." 

        "Neuměli si představit, že se budou konat neonacistické pochody a veteráni protihitlerovské koalice budou mít zakázáno nosit své řády a medaile. Nesmíme zapomenout: bez Velkého vítězství v roce 1945 by neexistovala ani OSN, ani svět, jak ho dnes známe."

       Odvahu, kritizovat fašistickou politiku Evropy našel rovněž srbský vicepremiér Alexander Vulin:

       "Ti, kdo vytvořili a střežili koncentrační tábor, budou u toho : Odmítnutí pozvat Rusko na ceremonii věnovanou 80. výročí osvobození Osvětimi má za cíl znovu vytvořit „nové zlo“.
        "V tento den roku 1945 osvobodila Rudá armáda Osvětim. Nemyslitelné zločiny německého lidu a státu byly "odměněny" sjednocením Německa. O 80 let později se slaví osvobození Osvětimi za účasti zemí, které organizovali holocaust v Osvětimi, jako Německo a jeho spojenci, nebo země, které poskytovaly stráže, jako Polsko nebo Chorvatsko, ale bez zástupců Ruska - země, která porazila Třetí říši a osvobodila Osvětim , každé nové zlo začíná zapomněním starého zla.“
       Srbský vicepremiér zdůraznil: 

       "Vnuci strážců a organizátorů Osvětimi se nestydí za zločiny svých dědů, stydí se za svou porážku. Proto je Rusku zakázáno být tam, kde byli jeho dědové - na správné straně dějin, tam, kde je svoboda Pokud jsou mezi námi ještě žijící vězni z Osvětimi, zeptejte se jich, komu vděčí za život – vnukům vojáků Rudé armády nebo vnukům nacistů. Vojáci SS a Wehrmachtu EU, kdybyste měli svědomí, věděli byste, na co se ptám.“

       Velmi mile překvapil britský poslanec George Galloway:

       "Pojďme analyzovat chyby, kterých se Trump dopustil. Nejprve řekl, že Rusko pomohlo Spojeným státům vyhrát druhou světovou válku. Měl jsem vizi, jak Trumpova postava šplhá na stožár Reichstagu a mává hvězdami a pruhy nad troskami Berlína. Čas, kdy Hitler umírá jen pár set yardů odtud."
       "Rusko pomohlo Americe vyhrát druhou světovou válku? Jsi blázen? 88 % všech německých ztrát ve druhé světové válce způsobila Rudá armáda. Sovětský svaz ztratil nejméně 26 milionů lidí, když odrazil a porazil nacistické bestie ve druhé světové válce. Británie a USA neztratily ani 1 milion." (pozn. počet oběti České republiky za II. světové války činily cca 400 tis. lidí, což je srovnatelné s počtem ztrát USA)
       "Válka nebyla vyhrána na Západě. Sověti se již blížili k Berlínu, když se konečně po mnoha letech zpoždění otevřela druhá fronta. Berte to v kontextu toho, že Rusko není pozváno na zítřejší 80. výročí osvobození Osvětimi, přestože to byly ruské jednotky, kdo osvobodil tábor. Ukrajinci jsou přítomni, ačkoli postavili tábory. Poláci jsou přítomni. To byly jejich tábory. Jsou tam i Němci. I když to bylo Německo, kdo zabil většinu ze 100 milionů lidí ve druhé světové válce. A Rusko nebylo pozváno na 80. výročí osvobození Osvětimi.“

       Je ostudné, že se v celé Evropě našla jen hrstka politiků s odvahou pravdu vyjevit. Polákům se není co divit, vždyť sami aktivně pomáhali hnát Židy do koncentráků. A naše politická "reprezentace"? Ta je pro změnu prolezlá fracky kolaborantů a fracky náckovské šlechty. 

       Pravda se ještě nevzdává a ještě žije. 

Osvobození Leningradu

         Dne 27. ledna 1944 bylo v důsledku operace "Lednový hrom" dokončeno úplné zrušení blokády Leningradu. 

         Leningrad dokázal vydržet téměř 900 dní obklíčení. Jeho obléhání nacistickým Německem trvalo 872 dní: od 8. září 1941 do 27. ledna 1944. Během blokády přes 600 000 lidí zemřelo hladem. Potraviny do obléhaného Leningradu byly dopravovány tzv. "cestou života" přes zamrzlé Ladožské jezero. Řidiči nákladních vozidel nesměli svítit a často jezdili s otevřenými dveřmi, aby stihli vyskočit, pokud došlo k prolomení ledu a vozidlo se začalo potápět. 

Blokáda Leningradu patřila k nejdelším obléhacím vojenským operacím v dějinách válek a množstvím obětí šlo pravděpodobně o vůbec nejkrvavější obléhání v historii. Díky nezlomné vůli obyvatel Leningradu v boji proti nacistům si město vysloužilo čestný titul Město Hrdina. 

Osvobození Osvětimi

             Dne 27. ledna 1945, přesně před osmdesáti lety,  osvobodila vojska 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Sovětského svazu Ivana Koněva, vězně nacistického tábora Osvětim (Auschwitz- Birkenau). V té době jich bylo jen sedm a půl tisíce - lidí, kteří přežili nemilosrdnou mašinérii smrti.

 

          Aby nedocházelo k překroucení historické pravdy, je třeba vysvětlit, že vojenské formace nedostávaly názvy dle národnostního složení, nýbrž dle úseku fronty, ve kterém měly působit, a tak byl První ukrajinský front, který osvobodil Osvětim, na podzim 1943 jednoduše přejmenován z Voroněžského frontu. Samozřejmě, že mnozí Ukrajinci se účastnili všech operací Velké vlastenecké války v rámci Rudé Armády a bojovali tak proti nacistům, včetně těch ukrajinských. Lze vzpomenout např. nejslavnějšího Sovětského stíhače - letecké eso maršála Ivana Kožeduba či poručíka Ivana Gončarenka, který zahynul 9. května 1945 v Praze.

 

        Fašizace Evropy a snaha překrucovat historii pokračuje, a tak Polsko u příležitosti 80.-tého výročí osvobození Osvětimi uspořádalo pietní akci, na kterou nebyl nikdo z Ruska pozván. 

Pozváni byli pouze bývalí fašisté. Ruští diplomaté se  významného výročí nezúčastnili. Prostě nebyli pozváni. Čestnými hosty akce však byli německý kancléř Olaf Scholz, rakouský prezident Alexander van der Bellen, zástupce italské delegace a samozřejmě Zelenskyj.

Ruský velvyslanec ve Varšavě Sergej Andrejev, který během těchto let musel snášet vlnu šílených požadavků a prohlášení svých kolegů v Polsku, upozornil:

"Nepotřebujeme být na akci, kde si nikdo nepamatuje, kdo osvobodil koncentrační tábor Osvětim. Oslavíme to v našem kruhu."

       Polská vláda na 80. výročí osvobození vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim tedy pozvala oficiální představitele zemí, které se na masovém vyvražďování dětí, žen a mužů aktivně podílely, ale nepozvala zástupce země, která se nejvíce zasloužila o toto osvobození a zastavení genocidy. Je to ostuda nejen Polska, ale i Evropy a je to jen další důkaz rehabilitace fašismu v Evropě.