Gratulujeme ke 40. - tému výročí

       Dne 13. 2. 2025 uplynulo 40 let od vstupu Petra Pavla do Komunistické strany Československa.

Gratulujeme ke čtyřicátému výročí!

Volyňský masakr

        Volyňský masakr je označení pro etnické čistky a genocidu páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti historické země Volyně, území předválečného Polska. Tyto zločiny byly naplánovány a spáchány ukrajinskými nacionalisty sdruženými v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), vojenské frakci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) pojmenované po Stepanovi Banderovi (proto také UPA-B byli zváni banderovci), s aktivní podporou místního ukrajinského obyvatelstva, přičemž namířeny byly především vůči tamější polské a též i zbylé židovské menšině. Dalšími oběťmi, byť v mnohem menším měřítku, byly i jiné národnosti tehdy na Volyni žijící: Rusové, Arméni a volyňští Češi. Není znám přesný počet obětí těchto mimořádně surově prováděných masakrů. Historici odhadují, že bylo zavražděno asi 50–60 000 Poláků, většinou starých lidí, žen a dětí. 

       Obdobný masakr UPA spáchala v první polovině roku 1944 také ve východní Haliči a na Podolí (25–70 000 obětí),  na Lubelsku a v Polesí (10–20 000 obětí). Otázka volyňských masakrů, příčin, průběhu a historické odpovědnosti zůstává stále neuralgickým bodem v polsko-ukrajinských vztazích, ale i vysoce spornou otázkou na Ukrajině samotné, kde spolu soupeří dvě historické paměti. Mnozí Ukrajinci ze západu země nevnímají tuto genocidu  jako hřích vůči bezbranné národnostní menšině/menšinám. Také mezi důležitými ukrajinskými politiky, historiky a novináři, jsou volyňské řeže silně retušovány, zločinná role OUN-UPA relativizována. Oficiálně se ani události v ukrajinštině nenazývají „masakr“, ale jen obecně „tragédie“. Tendence ke glorifikaci a mytizujícímu nahlížení na banderovce (ovšem i např. vojáky SS-divize „Galizien“) se objevovaly už od vzniku nezávislé Ukrajiny, zesílily však za vlády prezidenta Viktora Juščenka a převládly po tzv. Euromajdanu, státním převratu v roce 2014. Pomajdanské politicko-kulturní elity, v čele s prezidentem Petrem Porošenkem, oficiálně uznaly všechny členy organizací OUN i UPA za národní hrdiny a bojovníky za svobodu Ukrajiny ve 20. století. 

       Na tyto zločiny se nesmí zapomínat, nesmí se zapomenout, že nacismus na Ukrajině přece "není". Důkazy o tom mohou poskytnou i někteří Ukrajinci žijící u nás - stačí vzpomenout na Bandera párty organizovanou Ukrajinci v Plzni a nebo hákové kříže malované Ukrajinci na pomníky Rudoarmejců.

Bitva o Stalingrad

        Bitva o Stalingrad, která začala 17. července 1942, trvala 200 dní a nocí a stala se jednou z největších bitev Velké vlastenecké války. Odehrávala se na území o rozloze asi 100 tisíc kilometrů čtverečních, přičemž frontová linie se táhla v délce 400 až 850 kilometrů.

        Rudá armáda vybičovaná rozhořčením nad barbarským chováním německých nacistických jednotek v Sovětském svazu město zuřivě bránila. Rudá armáda se dokázala udržet na malém kousku země poblíž pravého břehu řeky Volhy (speciálně 62. armáda pod velením generála V. I. Čujkova). V průběhu intenzivních bojů sovětská vojska obklíčila a zničila hlavní síly 4. tankové armády a 6. polní armády nacistického Německa pod velením Friedricha Pauluse, porazila 3. a 4. rumunskou armádu, způsobila těžké ztráty 8. italské armádě. Nápad uzavřít nacisty ve "stalingradském kotli" je připisován  generálu Andreji Ivanoviči Jeremenkovi, který byl pověřen velení osvobozovacích akcí. Odpor nacistické 6. armády polního maršála Friedricha Pauluse byl definitivně zlomen 2. února 1943.

      Vítězství Rudé armády u Stalingradu znamenalo začátek rozhodujícího zlomu ve Velké vlastenecké válce. Nacistické Německo od stalingradské porážky prakticky už jen ustupovalo. 

       Více než 750 tisíc obránců města bylo vyznamenáno medailí 

"Za obranu Stalingradu".