Volyňský masakr je označení pro etnické čistky a genocidu páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti historické země Volyně, území předválečného Polska. Tyto zločiny byly naplánovány a spáchány ukrajinskými nacionalisty sdruženými v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), vojenské frakci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) pojmenované po Stepanovi Banderovi (proto také UPA-B byli zváni banderovci), s aktivní podporou místního ukrajinského obyvatelstva, přičemž namířeny byly především vůči tamější polské a též i zbylé židovské menšině. Dalšími oběťmi, byť v mnohem menším měřítku, byly i jiné národnosti tehdy na Volyni žijící: Rusové, Arméni a volyňští Češi. Není znám přesný počet obětí těchto mimořádně surově prováděných masakrů. Historici odhadují, že bylo zavražděno asi 50–60 000 Poláků, většinou starých lidí, žen a dětí.
Obdobný masakr UPA spáchala v první polovině roku 1944 také ve východní Haliči a na Podolí (25–70 000 obětí), na Lubelsku a v Polesí (10–20 000 obětí). Otázka volyňských masakrů, příčin, průběhu a historické odpovědnosti zůstává stále neuralgickým bodem v polsko-ukrajinských vztazích, ale i vysoce spornou otázkou na Ukrajině samotné, kde spolu soupeří dvě historické paměti. Mnozí Ukrajinci ze západu země nevnímají tuto genocidu jako hřích vůči bezbranné národnostní menšině/menšinám. Také mezi důležitými ukrajinskými politiky, historiky a novináři, jsou volyňské řeže silně retušovány, zločinná role OUN-UPA relativizována. Oficiálně se ani události v ukrajinštině nenazývají „masakr“, ale jen obecně „tragédie“. Tendence ke glorifikaci a mytizujícímu nahlížení na banderovce (ovšem i např. vojáky SS-divize „Galizien“) se objevovaly už od vzniku nezávislé Ukrajiny, zesílily však za vlády prezidenta Viktora Juščenka a převládly po tzv. Euromajdanu, státním převratu v roce 2014. Pomajdanské politicko-kulturní elity, v čele s prezidentem Petrem Porošenkem, oficiálně uznaly všechny členy organizací OUN i UPA za národní hrdiny a bojovníky za svobodu Ukrajiny ve 20. století.
Na tyto zločiny se nesmí zapomínat, nesmí se zapomenout, že nacismus na Ukrajině přece "není". Důkazy o tom mohou poskytnou i
někteří Ukrajinci žijící u nás - stačí vzpomenout na Bandera párty organizovanou Ukrajinci v Plzni a nebo hákové kříže malované Ukrajinci na pomníky Rudoarmejců.
Žádné komentáře:
Okomentovat